Tři podoby sebereflexe v současné próze

Společným rysem trojice analyzovaných próz: románu Houština (1999) Václava Kahudy, románu Kosti, maso, tekutiny (2005) Petra Hrbáče a románu Stopy za obzor (2006) Pavla Kolmačky, je koncepce románu jako sebereflexe, zachycení cesty vlastního já od dětství k dospělosti. Základní motivací autorů se zdá být niterná potřeba sebereflexe. Charakteristickým znakem je pocit vlastní výlučnosti, outsiderství a s nimi spojený pocit společenské disociace. Ačkoliv svou přítomnost vnímají autoři různě, jako společný element se jeví důležitost vlastního dětství. Dětství je u každého z autorů zachyceno jako neúplné, mezerovité, plné stop, které svého významu dosahují až s odstupem času. Výsledky jsou však různé: u Kahudy je to zdůvodnění údělu samoty, u Hrbáče je to homosexualita, u Kolmačky ukotvení v okruhu tradičních hodnot, kterými pro něho jsou rodina a víra.

The common feature of the three analysed pieces of prose — Václav Kahuda's novel Houština (1999), Pavel Kolmačka's novel Stopy za obzor (2006) and Petr Hrbáč's novel Kosti, maso, tekutiny (2005)—is the concept of a novel as a self-reflection, as an attempt to capture the journey of one's self from childhood to adulthood. The main authors' motif seems to be an inner need for self-reflection. Another commom trait is the feeling of one's own uniqueness, of being an outsider and feeling dissocialised. Although each author perceives the present moment differently, they all emphasise the importance of childhood. Childhood which is depicted as incomplete, gappy, and full of traces which only gain significance with time. The outcomes differ greatly: in Kahuda, it is the justification of his destiny of a loner, in Hrbáč, it is homosexuality, and in Kolmačka, it is being deeply rooted in traditional values for him represented by family and faith.