Město jako domov a znázornění jeho vlivu na formování národní identity v současné ukrajinské literatuře

Začátek 21. století je poznamenaný postmodernou a vnáší do ukrajinské literatury nová témata a žánry, projevuje se dříve zakázanou hravostí a pestrostí jak postav a námětů, tak i lexikálním obohacením textů. Jinak je tomu však po první dekádě 21. století. Hlavní hrdinové současných románů, jejichž autoři zpracovávají historická traumata, se proměnili, vzhlíží k minulosti pro přehodnocení a pochopení tohoto světa, ale možná ještě nepřestali ve svém hledání a potřebují projít další cestu sebepoznání, aby se zastavili a zcela určili svoji identitu. Často nevzhlížejí k místu narození, které pro mnohé z nich znamenal SSSR, ale k místu stávajícího bydliště – k městu, které jako živý organismus ovlivňuje utváření nového občana. Pro tuto práci vybíráme romány V. Ameliny Dům pro Doma (2017) a J. Kozlenka Tanger (2017), jejichž odlišnosti a podobnosti ilustrují některé stereotypy obyvatel Lvova a Oděsy.

The beginning of the 21st century is marked by postmodernism and brings new themes and genres to Ukrainian literature, manifested by the previously forbidden playfulness and variety of both characters and themes, as well as lexical enrichment of texts. However, after the first decade of the 21st century the situation is different. The protagonists of today's novels have changed, looking at the past to rethink and understand this world, but they may not have stopped searching and need to go further on the path of self-knowledge in order to stop and fully determine their identity. They often do not look at the place of birth, which for many of them meant the USSR, but at the place of current residence - a city that, as a living organism, influences the formation of a new citizen. For this work, we select the novels by Viktoria Amelina Home for Dom (2017) and Jvan Kozlenko Tangier (2017), whose differences and similarities are refuted or confirmed by some stereotypes of the representatives of Lviv and Odessa.