Tělo, hercův nástroj

Studie se zamýšlí nad průsečíky dvou systémů herecké průpravy 20. století. Komparace novátorských postupů Vsevoloda Emiljeviče Mejercholda a systematického metodického přístupu k divadelní pedagogice Jacquese Lecoqa poukazuje na styčné body tréninkových schémat. Ačkoli oba průkopníky od sebe dělila vzdálenost, období praxe i odlišné životní zázemí, snažili se oba vyvinout novou gramatiku pohybu, efektivní koncept pro jevištní práci, ve kterém se herec, který mistrně ovládá své tělo, stane nejvýraznějším komponentem divadelního představení. Výzkumné šetření Divadelní biomechaniky V. E. Mejercholda a Analýzy pohybu dle J. Lecoqa se metodologicky opíralo o postupy kvalitativní komparativně-deskriptivní evaluace a PBR (Practise Based Research).

The study considers the intersections of two systems of 20th century acting training – Vsevolod Meyerhold's innovative methods and Jacques Lecoq's systematic methodical approach to theatre pedagogy. The article hihglights the points of contact between the two training schemes. Although the two pioneers were separated by distance, periods of practice, and different backgrounds, they both sought to develop a new grammar of movement, an effective concept for stage work in which an actor, who masterfully controls the body, becomes the most expressive component of a theatrical performance. The research of Meyerhold's Theatrical Biomechanics and Lecoq's Movement Analysis was methodologically based on the procedures of qualitative comparative-descriptive evaluation and Practice Based Research.