Československá padesátá léta 20. století v hledáčku epigramů Aloyse Skoumala (1904-1988)

Příspěvek Československá padesátá léta 20. století v hledáčku epigramů Aloyse Skoumala (1904-1988) představuje méně známou literární činnost Aloyse Skoumala, jíž je jeho epigramatická tvorba. Věnoval se jí od třicátých let 20. století, ale teprve padesátá léta mu poskytla dostatek materiálu pro rafinovanou škálu ironií a sarkasmů, jež se staly základem jeho epigramů. Skoumalův neúprosně kritický pohled na realitu stavu tehdejší společnosti a kultury ovšem způsobil, že z jeho epigramatického díla byl publikován pouhý zlomek a většina zůstávala v rukopisné podobě. Tak vznikla sbírka Budiždán, o jejíž knižní podobu marně usiloval. Příčinou bylo i to, že – jak Skoumal přesně postřehl – domácí tradici epigramu jako specifického literárního útvaru tvořili především humoristé, nikoliv satirici britského a německého typu, které důkladně poznal ve své překladatelské práci (Swift, Kraus).

The paper presents a less known literary activity of Aloys Skoumal, which is his epigrammatic output. He started to deal with this type of literature in the 1930s. However, only the 1950s gave him enough material for a variety of sophisticated ironies and sarcasms, which became the basis for his epigrams. Skoumal's relentlessly critical look at the reality of contemporary society and culture caused that just a small part of his work was published whereas most of it remained in an unpublished manuscript form. This situation was the starting point for the idea of the publication of epigram collection Budiždán – the project Skoumal was in his days pointlessly trying to realize. His unsuccessful efforts caused also the fact – as Skoumal rightly noticed – that local tradition of epigram as a specific literary genre consisted mainly of humorists, rather than satirists of the British and German type, who Skoumal thoroughly got to know in his translational work (Swift, Kraus).