Kritický realismus a strukturalismus

Rostoucí zájem o strukturalismus ve filosofii a ve vědě podněcuje rovněž ke zkoumání vývoje strukturně funkčního pojetí jevů v naší zemi. Z výsledků dosavadních historických studií vyplývá, že se systémové myšlení vyvíjelo v některých vědních oborech ústrojně z tradice české vědy a filosofie, oplodňované podněty evropského myšlení příslušného dějinného období. O tom svědčí i dílo Arnošta Bláhy, který vytvořil svéráznou variantu strukturalistického sociologického systému. Sledujeme-li vývoj Bláhovy sociologické metody a teorie od prvých formulací jeho pojetí "kritického realismu" jako sociologického směru (Kritický realism v sociologii, Česká mysl, 1913) přes Filosofii mravnosti (1922) a Sociologii dětství (1927) až k Sociologii inteligence (1937) a Sociologii (1968), můžeme studovat vývoj řešení četných otázek, z nichž některé jsou dosud živé a jsou předmětem sporů i v soudobé logice vědy. Patří k nim zvláště problematika vztahu jedince a společnosti, stanovení specifičnosti společenských jevů, přípustnost hodnotících soudů ve vědecké teorii, vztah strukturalismu a historismu, funkcionalismu a konfliktualismu atd. V tomto příspěvku chceme naznačit některé stránky vývoje Bláhovy interpretace kritického realismu v souvislosti s vývojem "klasického" českého strukturalismu.