Několik poznámek k boji české literatury s fašismem

Dvacáté výročí osvobození naši země od německé okupace nutí nás k zamyšlení nad aktivní úlohou, kterou v tomto zápase sehrála česká literatura. Boji proti násilí a útlaku se naše slovesnost nemusela učit, prodělala ho již několikrát. Nikdy ovšem nebyl tento boj tak intenzívní a krutý jako tentokrát, a nikdy nestál literaturu tolik obětí. Zápas české literatury s fašismem probíhal v několika obdobích a fázích; v letech 1933-1939, v letech 1939-1945, a konečně trvá ještě po válce, kdy vyšla jednak řada literárních děl, která nemohla vyjít za okupace, jednak byla vydána memoárová svědectví lidí, kteří největší hrůzy fašismu prožili na vlastním těle. Tato literatura pomáhala a pomáhá usvědčovat, odhalovat a pak také varovat před novými formami fašismu, jak se projevují také po druhé světové válce. Celou šíři a složitost tohoto životního zápasu naší literatury není možné v jednom článku postihnout. Omezíme se proto převážně na poznámky k problematice, která se vyskytuje v druhém údobí zápasu, tj. v letech 1939-1945. O třicátých ledech se zmíníme jen stručně, a to ještě nikoli o celé problematice, ale především o důležitých literárních činech, které se váží k některým uzlovým bodům, k roku 1936 a k roku 1938. K tomuto postupu nás vede ten fakt, že odborná literatura se v posledních letech intenzívně zabývala první fází boje proti fašismu - třicátými léty - z nejrůznějších hledisek a že je tedy tato otázka poměrně dobře rozpracována v dílčích studiích. Bude proto snad stačit, když upozorníme jenom na nejzákladnější rozvrstvení sil v té době a zdůrazníme některé závažnější literární činy, jimiž se krásná literatura zoceluje k dalším bojům. Nevyhneme se ovšem jistému zjednodušení.