Otázka imaginace v surrealismu

Člověk je dějinný, tj. historicky determinovaný. Zároveň však do tohoto dění tvořivě zasahuje. Je tedy průsečíkem historických vztahů. Nemůže překonat zařazeni svého vědomi do spleti skutečnosti. Proto chápeme např. i umění a filosofii dějinně. Nicméně člověk hledá absolutnost, zákonitost, věčně platné kategorie. Nakonec však zjišťuje, že absolutní je jen jeho časové - dějinné určení, jemuž odpovídají různé formy hledání absolutna. Vše, co "vytváří", je rovněž dějinné. Hotové je jen uchovávané, proti němuž nové obvykle vzniká jako odlišné, jež pracuje s vědomím pozadí a kontextu a zčásti je negujíc reaguje zároveň na dosavadní formy a systém. Jasným příkladem toho je tzv. moderní civilizace - věda a umění par exellence. Proto i k surrealismu je nutno přistupovat jako k historickému jevu, jež v jistém smyslu souvisí s psychoanalýzou z počátků tohoto století. Právě kritika psychoanalýzy, již "zjevné významy nezajímají, umělecký výtvor je rovnocenný s mimouměleckým a psychoanalytický determinismus není pro uměnovědu plodný", je důkazem jeho dějinnosti. Podobným důkazem jako je objevování děl předchůdců surrealistů, děl, která jako "nová realita vyřazená z původního historického světa" čekala na naplnění smyslu celá historická údobí. Ostatně je celá psychoanalýza beze zbytků zavrženíhodná? Neznamenala ve své době historický pokrok? Byl surrealismus postojem? Zanikl sám - a zvláště jeho podněty - v propadlišti dějin? Šlo tu o návrat, nebo dokonce o nový úpadek do mysticismu nebo okultismu?