Režisér syntetické kompozice : (k divadelním režiím Josefa Henkeho)

Studie se zaměřuje na divadelní tvorbu režiséra Josefa Henkeho, jehož jméno je spojováno především s inovativní rozhlasovou inscenací šedesátých let 20. století. Text, který vznikl na základě důsledné práce s archivními prameny a heuristického výzkumu, sleduje nejdříve Henkeho vztah k divadlu a jeho inspiraci tvorbou E. F. Buriana, která se odrazila v základních znacích Henkeho režijního stylu – metaforičnosti, rytmizaci, důrazu na zvukovou kompozici a interpretační pravdivost. V hlavní části se studie zaměřuje na jednotlivá angažmá v profesionálních činoherních a loutkových divadlech a v analytickém pohledu předkládá svědectví o konkrétních režijních postupech v Henkeho divadelní tvorbě. Autorka věnuje pozornost zejména normalizačnímu období, v němž režisér nesměl pracovat v rozhlase a divadlo se stalo prostorem pro jeho tvůrčí seberealizaci a k prosazování dramaturgických, inscenačních a tematických linií. Studie poukazuje na režisérův transfer rozhlasových prostředků do inscenačního tvaru, ale také na ideologické limity a osobní perzekuci režiséra v období normalizace, a na postupně se formující dominantní aspekty divadelních režií, jako byla preference tématu etických a morálních hodnot či scénické prosazení folklorních tradic, lidové poezie a písní, zvyků a rituálů. Jako nejvýraznější je pak označena Henkeho tvorba pro loutková divadla, která představovala pro režiséra relativně svobodný prostor k prosazení vlastních adaptačních zásahů či autorských scénářů a k programovému uplatňování stylových postupů ve smyslu synkretické režie, preferující přesnou rytmizaci slovní, herecké i zvukové a pohybové složky na jevišti a vytvoření syntetické scénické kompozice.

This article focuses on the theatre work of director Josef Henke, whose name is primarily connected with the innovative radio production of the 1960s. The article, based on a meticulous archival and heuristic research, tracks Henke's connection to theatre. I look at how his inspiration by the work of E. F. Burian reflected in the fundamental features of Henke's style of direction – use of metaphors, rhythm, emphasis on sound composition, and interpretative verity. The article also focuses on Henke's personal engagements with professional drama and puppet theatre and analyses Henke's particular directing approaches. I pay particular attention to the period of Normalisation in Czechoslovakia, when Henke could not work for the radio, and therefore, theatre became a space for his creative self-realisation and implementation of dramaturgical, production, and thematic ideas. The article emphasises the transfer of the directorial features Henke applied in his radio productions into theatrical performances as well as points out to the ideological limits and personal persecution of the director in the times of Normalisation. Within this period, the director gradually formed his signature approach which included the preference of the topics of ethical and moral values or scenic emphasis on folklore, folk poetry and songs, customs, and rituals. Henke's work for puppet theatre is subsequently labelled as the most significant in this respect as it allowed him a relatively free space for his own adaptations, creative scripts, and systematic use of syncretic direction, encompassing the accurate rhythm of words, acting, sound, and movements on the stage in order to create a synthetic scenic composition.