Srbové, Chorvati, Bosňáci a Černohorci a jejich jazyk/jazyky jako předmět univerzitní výuky

Rozpad Jugoslávie (1991–92) také přinesl národnostní a jazykové problémy. Srbochorvatština, která byla do té doby lingvisticky i politicky jedním společným standardním jazykem Srbů, Chorvatů, Bosňáků/Muslimů a Černohorců, byla v nových samostatných republikách zaměněna glottonymem, které korespondovalo s pojmenováním příslušného národa (chorvatština, srbština, o něco později bosenština a černohorština). Politická podpora samostatnosti a jedinečnosti příslušných jazyků ve svých mateřských zemích bývá mnohdy doprovázená i více či méně zpolitizovaným postojem odborníků-lingvistů. Tyto dynamické změny a problémy rovněž ovlivňují koncipování filologických oborů zaměřených na jmenované jazyky a národy. Klíčovou otázkou dle našeho názoru je, zda má smysl pokračovat v koncepci tzv. národních filologií, anebo zda by nebyla praktičtější nějaká varianta areálově koncipovaného oboru. Oba přístupy mají svá pozitiva i negativa.

The collapse of the Yugoslav state (1991–92) also affected national and linguistic issues. Serbo-Croatian language, which was until then, linguistically and politically, the only common language of the Serbs, Croats, Montenegrins and Muslims (Bosniaks later), was replaced in the successor republics by language with the corresponding ethnic glottonym (Croatian, Serbian and later Bosnian and Montenegrin language). Political support for the autonomy and uniqueness of these languages in their respective countries, however, faces an ambiguous acceptance by professionals-linguists. This ambiguity is reflected in the long-term problems with the concept of teaching of the so called national philologies. The crucial question is, in our opinion, if to continue the current national-oriented concept, or whether to learn toward some type of area concept. Both concepts naturally have their positives but also negatives.