Některé poznámky k možné reinterpretaci Haškova Švejka

Píše-li italský bohemista o Haškovi, a obrací-li se navíc k české odborné veřejnosti, musí předpokládat jistou míru nedůvěry. Byl by zřejmě v jiné situaci, kdyby učinil tématem svých úvah Karla Čapka nebo dokonce Aloise Jiráska. Je si však zároveň vědom toho, že tato nedůvěra není ve skutečnosti namířena proti němu, ale vlastně ani proti Jaroslavu Haškovi. Pokusím-li se analyzovat tuto možnou nedůvěru, shledávám pro ni tři pravděpodobné důvody. První se týká mé omezené kompetence: jistě může italský bohemista mít svůj názor na Švejka, ale těžko bude znát všechny cesty, po kterých Haškův a Švejkův mýtus prostupuje národní, to jest nikoli jen literární tradici. Druhý možný důvod vidím v tom, že Hašek jako literární tvůrce je i pro víceméně kulturní veřejnost naprosto neaktuální, nezajímavý. Tradice dobrého vojáka Švejka sice existuje a žije, ale právě jistota a klid, ve kterých žije, činí ji nezajímavou; její hlavní rysy jsou takřka neměnné, což platí jak pro živé interprety této tradice v lidových vrstvách, tak pro její četné odpůrce ve vrstvách vzdělanějších. Třetí důvod je nejdůležitější a dobře rezumuje základní fakt, z kterého vycházím ve svých úvahách: Hašek, to znamená jeho život, jeho román a také Švejk jako samostatný typ českého člověka, tento Hašek je pojem v české kultuře negativní. Haškova údajná negativnost je samozřejmě totožná s negativností Švejka. O ní hovořili v různých dobách, i když z různých hledisek a s různými motivacemi, autoři jako F. X. Salda, V. Dyk, S. M. Treťjakov, J. L. Fischer, K. Konrád, V. Černý a další. Jelikož pokládám otázku Haškovy negativností za otázku kardinální, budu se jí zabývat přednostně.