Terry Pratchett dává ruku smrti (Smrťovi)

V roce 2007 byla siru Terrymu Pratchettovi, proslulému autorovi fantastických románů, diagnostikovaná vzácná forma Alzheimerovy choroby. Terry Pratchett se rozhodl nečekat, až jej nemoc umoří se všemi neblahými průvodními jevy, a stal se jedním z nejvlivnějších proponentů eutanázie. V článku nabízím rekonstrukci Pratchettovy argumentace, kterou předložil roku 2010 v rámci přednáškového cyklu The Richard Dimbleby Lecture. Terry Pratchett se explicitně vyrovnává se třemi známými argumenty vůči asistované smrti – Care or Killing argumentem, argumentem z vynucené eutanázie a Božím argumentem. Po odmítnutí každého z nich dospívá k závěru, že neexistuje rozumný důvod, proč by nemohl zemřít za okolností, které si zvolí, a přisvojuje si na asistovanou smrt právo. Toto chápání smrti jako něčeho, na co má člověk právo, mě inspiruje ke dvěma úvahám: Za prvé, pokud uznáme právo na asistovanou smrt, proč neexistuje stejně rozsáhlá diskuze hájit práva sebevrahů? Terry Pratchett důsledně odmítá mluvit o sebevraždě, ovšem jeho východiska pro přijetí asistované smrti jsou aplikovatelná i na případ vlastní terminace bez lékařské pomoci z jiných než zdravotních důvodů. Za druhé, jak by měla vypadat právní úprava praxe asistované smrti a z jakých odborníků by měl být složený orgán, posuzující jednotlivé případy? Závěry Terryho Pratchetta implikují, že v takovém orgánu by bylo místo pro uplatnění morálních filosofů.

In 2007, the famous author of fantasy novels – sir Terry Pratchett – discovered that he suffers from the rare form of Alzheimer's disease. He decided not to wait to be taken away by his disease and he has become one of the most influential proponents of euthanasia. I will offer the reconstruction of Pratchett's argumentation, which he presented during his Richard Dimbleby Lecture in 2010. Terry Pratchett is explicitly dealing with three famous arguments against the assisted death – Care or Killing Argument, Forced Euthanasia Argument and God Argument. After the rejection of every one of them, he comes to the conclusion that there is no good reason, why he shouldn't die under his own terms, and he claims the right to do so. This conception of the assisted death as something legitimate inspires me to two questions: Firstly, if we recognize the right to assisted death, why are we unwilling to engage in the similar discussion about the rights of suicides? Terry Pratchett refuses to talk about the suicide, but his reasons for acceptation of the assisted death are valid for the acceptation of self-inflicted death without the medical urgency as well. Secondly, what form should assisted death take legally and of which experts should the authorized committee consist? Pratchett's conclusions imply that the philosophers should take the place in such process.