K některým problémům Hřbitovního kvítí Jana Nerudy

Básnické dílo Jana Nerudy patří k těm hodnotám české literatury, které nevytvářejí jen podobu naší slovesné kultury v minulosti, ale výrazným způsobem podněcují také další vývoj české poezie až po dnešek. Lze dokonce říci, že Nerudova básnická tvorba nás vzrušuje stále intenzivněji - úměrně s tím, jak se časově vzdalujeme od dob jejího vzniku. Snad i to je důvod, proč Neruda nemá posud v české literární vědě svou syntetickou monografii. Monografie je cosi jako literární pomník: aspoň pokus o něco trvalého, definitivního, co by příštím generacím uchovalo pevnou podobu lidského i tvůrčího profilu a významu umělcova. Málokterý z českých básníků se podobnému pokusu vzpírá více než Neruda. Jeho tvůrčí podoba se proměňuje jednotlivým generacím literárních historiků, ba jednotlivým badatelům takřka pod rukama - a proměňuje se tím více, čím citlivěji a přemýšlivěji k jeho dílu přistupují: příklad F. X . Šaldy je zde nejvýmluvnější. Tento fakt nesvědčí proti české literární historii, ale pro ni; a především pro Nerudu.