Řecké literární dialekty

Besides 1) the Ancient Greek epichoric (i.e. territorial) dialects, amounting during the Archaic and Classical periods in the first millennium BC to ca. 20–25 local dialects (Att., Eub., Ion.; Arc., Cypr., Pamph.; Boeot., Thess., Lesb.; Megar., Corinth., E. Argol.; Phoc., Locr., Aetol.; Achaean, Elean, Lacon., Mess., Cret., W. Argol., insular South-East Doric etc.), scholars dealing with Ancient Greek dialectology have to examine both 2) several later more or less integrated interdialectal forms (Sicilian Doric Koine, Aetolian Koine, Achaean Koine, and especially Hellenistic Attic-Ionic Koine, which provided foundation for Byzantine Greek and subsequently for Modern Greek as well), and 3) a special group of Ancient Greek literary vernaculars, more or less strictly linked to particular literary genres such as a) a specific union of Achaean-Aeolian-Ionian dialect features with the form of early epic poetry of Homer, Hesiod and the "Homeric" Hymns, b) the early epic Ionic with the early elegiac and iambic poetry, c) the Aeolian dialect of Lesbos with the early monodic lyric poetry of Alcaeus and Sappho, d) the Peloponnesian Doric with the choral lyric poetry, e) the dialect mixture of Doric and Attic with the forms of classical drama, f) the "varied" Ionian of Asia Minor with the historical prose of Herodotus, g) the Ionian of Attica with the classical Attic (and later Atticist) prose, and h) the insular and Sicilian Doric with the prose of medicine and that of natural sciences (the latter two dialects asserting themselves against the Attic-Ionic Hellenistic Koine). – This third section is the topic of this paper.

Vedle 1) starořeckých epichórických (teritoriálních) dialektů, jejichž počet činil v 1. tis. př. Kr. asi 20–25 nářečních útvarů (att., eub., ión.; ark., kyp., pamf.; boiót., thess., lesb.; meg., korint., vých. argol.; fók., lokr., aitól.; achaj., elej., lakón., mess., krét., záp. argol., krét., ostrovní dór. aj.) se odborníci v starořecké dialektologii musejí dále zabývat jednak 2) různými pozdními nadnářečními útvary, jako zejména sicilskou dórskou koiné, aitólskou koiné, achajskou koiné, a zvl. helénistickou iónsko-attickou koiné, která se stala základem byzantské řečtiny a časem i moderního řeckého jazyka, a jednak 3) zvláštní skupinou literárních jazykových útvarů; máme tu na mysli a) homérský jazyk, v postatě iónský, ale se staroachajskými a aiolskými rezidui – jakožto jazyk rané řecké epiky (u Hésioda a v "homérských hymnech"), b) epickou iónštinu elegické a jambické poezie, c) lesbickou aiolštinu jako jazykovou formu monódické lyriky Alkaia a S apfy, d) peloponéskou dórštinu jako nářeční podobu sborové lyriky, e) attičtinu s dórským zabarvením v klasickém řeckém dramatu, f) "pestrou" maloasijskou iónštinu historické prózy Hérodotovy, g) attičtinu pokročilé klasické attické prózy i archaicky laděného atticistického literárního hnutí od 2. stol. po Kr., h) ostrovní a koloniální dórštinu prózy medicínské, přírodovědné a matematicko-fyzikální – poslední dvě formace nakonec vesměs uvnitř shora zmíněné helénistické iónsko-attické koiné, uplatňující se zejména v literatuře křesťanské. – Tato třetí oblast starořecké dialektologie je specifickou náplní tohoto příspěvku.