Analyse des lateinischen Nebensatzes in der 2. Abhängigkeit

The phenomenon of the Latin subordinate clause in the so called 2. dependency is, how it seems, in the specialized literature in its complexity rather ignored. The aim of the paper is to offer an analysis of this syntactic phenomenon. The subjunctive form in the subordinate clause in the 2. dependency is determined by several factors: the tense of the new superordinate clause, the tense of the original main clause and the relation between the original main and the subordinate clause. By combining all of the elements of these 3 factors (3 factors by 2 elements is equal to 23 = 8) 8 types of subordinate clauses in the 2. dependency are generated, where each type is characterized by the corresponding subjunctive form, which can be consequently derived from the above mentioned type. Attention is paid even to the both remaining moods, the potentialis and the irrealis.

Příspěvek je pokusem o analýzu a systematizaci syntaktického jevu tzv. 2. (nepřímé) závislosti v latině. Vedlejší věta se dostává do 2. závislosti, když se věta hlavní a potažmo celé souvětí stane závislé na jiné, nadřazené propozici (x). Hlavní věta (VH) je transformována do infinitivní konstrukce (např. po dico, dixi), nebo do věty s konjunktivem (např. po non dubito quin). Věta vedlejší (VV) získává konjunktiv, přičemž forma konjunktivu je určována časem x, časem VH (vždy hlavní či vedlejší čas) a relací mezi ději VH a VV (současnost vs. předčasnost). Tři kategorie po dvou prvcích dávají 23 = 8 možných variant podmínkových vět ve 2. závislosti v reálném modu. Jsou dány konjunktivní formy, které náleží té které variantě, a jsou z ní logicky odvoditelné (konj. préz., konj. perf., konj. impf., konj. plqpf.). Modus potenciality operuje pouze s konjunktivem prézentu (současnost) a konjunktivem perfekta (předčasnost). VH má tedy stále hlavní čas. Z toho plynou pro 2. závislost pouze 4 možné varianty si-vět v potenciálním modu z celku oněch 8 variant v modu reálném. Potencialita ve 2. závislosti je – pokud vůbec – signalizována pouze na "VH" pomocí modálního slovesa posse nebo perifrází na -urum esse. Irealita je naproti tomu v latině pociťována velmi výrazně a je také náležitě signalizována vnějšími prostředky. Závislé souvětí však dokáže vyjádřit (a to už jen analytickými prostředky) pouze ireálný způsob v odpovídající časové rovině, zatímco jiná kritéria zůstávají stranou. Transformace si-věty do nepřímé závislosti se tak vlastně nekoná. Systému se totiž již nedostává dalších konjunktivních forem – forem, které by ještě nebyly obsazeny. Nedostatek těchto forem ostatně můžeme pozorovat již v modu reálném. Všechny vyskytující se varianty podmínkových vět ve 2. závislosti jsou představeny na vzorové větě. Závěrem jsou uvedeny representativní doklady z Caesarových textů (Commentarii de bello Gallico, Commentarii de bello civili).