Francesco Borosini – Tenor und Impresario

Francesco Borosini byl klíčovou pěvecku osobností, která silně ovlivnila vídeňský typ karnevalových oper. Tragicko-komické pasáže ve smyslu podstatné charakteristiky masopustních oper jsou připisovány právě jemu. Borosini se narodil kolem roku 1690 v Modeně a od roku 1712 působil jako člen dvorské kapely ve Vídni, k níž příslušel také jeho otec Antonio. Jeho manželkou byla taktéž ve Vídni působící zpěvačka Rosa d'Ambreville. Do roku 1731 vystoupil jako tenorista v řadě oper a oratorií, jeho hlasový rozsah však odpovídal spíše barytonovému oboru. Jeho part je psán střídavě v basovém či tenorovém klíči v přibližném rozsahu G až a'. Zvláštní úspěch si získal v opeře Don Chisciotte in Sierra Morena. Jednalo se o nejznamější dílo vídeňského dvorského skladatele Francesca Bartolomea Contiho (na libreto Apostola Zena a Pietra Pariatiho). Borosini se takto etabloval jako specialista na charakterní role, které od zpěváka vyžadovaly silné charisma. Také Georg Friedrich Händel uznal Borosiniho mimořádný potenciál a angažoval jej do svých operních produkcí v Londýně, kde mu svěřoval velmi náročné úlohy. Takto Borosini vytvořil roli Bajazeta v Tamerlanovi (1724), přičemž v téže roli vystoupil už v Gaspariniho opeře Il Bajazet, uvedené roku 1719 v Reggio nell'Emilia. Händel Borosinimu upravil některé části opery na míru, o čemž svědčí vložení dramatické scény umírání. Své vídeňské pěvecké působení u dvora Borosini ukončil v roce 1730: v listopadu téhož roku požádal s odvoláním na dlouholeté služby a nynější hlasovou indispozici o penzionování. Přesto zůstal divadlu věrný. Poté, co Divadlo u Korutanské brány provozovala jeden rok sama vdova po legendárním hanswurstovi Antonu Stranitzkém (zemřel 19. 5. 1726), převzal Borosini spolu s Josephem Selliersem v roce 1728 vedení divadla na dvacet let. Je také pravděpodobné, že zde Borosini sám vystupoval. Zákaz uvádění velké italské opery v Divadle u Korutanské brány se obcházel uváděním italských hudebnědramatických děl jakožto hudebních meziher. Zpravidla se jednalo o přepracování oper, uvedených u vídeňského dvora. V roce 1747 pobýval Borosini podruhé v Londýně, kde vystupuje jako vydavatel díla One Hundred Cantici in Italian after the manner of English Canons and Catches. Po návratu do Vídně se stal poradcem barona Loprestiho (impresária vídeňského dvorního divadla a jakožto následovníka Sellierova také Divadla u Korutanské brány) a v roce 1749 sepsal paměti s názvem Memoria del Sigr. Borosini, da l'Impresa delle Opere in Vienna. Z pozdější doby chybějí jakékoli přesnější životopisné údaje. Borosini byl v kontaktu s hrabětem Questenbergem, jehož sídlo v Jaroměřicích proslulo početnými operními produkcemi, a který se také sám velice zajímal o repertoár Divadla u Korutanské brány. Borosiniho stopa se ztrácí koncem roku 1755, tedy v pravděpodobném roce úmrtí, protože tehdy také končí vyplácení dvorské penze.