Odraz kategorie prostoru a času jako základ formování autorského světa v díle V. Pelevina Svatá kniha vlkodlaka

Článek se zabývá problematikou pojetí času v románu V. Pelevina Svatá kniha vlkodlaka. Kategorie času je jedna z hlavních kategorií tohoto díla. Autoři charakterizují funkci času a prostoru v díle a zkoumají lexikální prostředky zachycení kategorie času, vyčleňují jednotlivé lexémy a provádějí kvantitativní analýzu jejich užití v románu. Spisovatel si pohrává s událostmi i místy a časem děje a uvádí je do složitých vztahů. Vykreslení času a prostoru v románu není zrcadlovým odrazem reálného času a reálného prostoru – autor v naraci využívá úryvky času a mění místa děje (dílčí chronotopy), čímž sice narušuje časovou a prostorovou kontinuitu narace, současně však odkazuje ke kontinuitě lidského bytí. Časté odkazy na události a hrdiny jiných Pelevinových děl ukazují na to, že autor rekonstruuje myšlenky, které vyjádřil již dříve v jiných dílech. Zvláštnosti obrazovaného chronotopu dokazují, že Pelevin tímto způsobem vytváří a současně přesahuje postmodernistický text.

The article discusses the use of the time concept in Pelevin's work The Sacred Book of the Werewolf. The category of time is one of the leading categories of this work. The authors try to characterise the function of time and space in the novel and study the lexemes expressing the categories of time making also a quantitative analyse of them. The writer plays with events, with space and time and puts them into a complicated interaction. The depiction of time and space in the novel does not reflect any real time and space — Pelevin in his narration uses passages of time and changes the space (builds partial chronotopes) violating the temporal and spatial continuity of narration which, on the other hand, helps him to suggest a continuality of human being. Frequent references to the events and heroes of other works by Pelevin show that the writer reproduces again the thoughts that were expressed in his other works earlier. The specific features of the depicted chronotope prove that Pelevin creates a postmodern text transcending it at the same time.