Využívání bezpilotních dálkově řízených systémů v archeologii a památkové péči v prostorech měst a obcí : správné legislativní postupy

Jednou z nejrychleji se rozvíjejících metod dokumentace nejen v archeologii 21. století se stalo letecké snímkování pomocí bezpilotních dálkově řízených systémů (nesprávně nazývaných dron). Možnosti a operativnost pro vědecké využití však komplikuje národní a nově i nadnárodní legislativa, která, až na výjimky u licencovaných pilotů, do značné míry znemožňuje létat v prostředí měst a obcí, potažmo ochranných pásem dopravní infrastruktury, vodních zdrojů aj. Tedy míst, kde běžně probíhají záchranné archeologické i další výzkumy. Cílem této práce je představit základní legislativní rámec a povinnosti pilota pro zdárné aplikování leteckých prací v těchto lokalitách s příklady z praxe. Určen je především zájemcům o problematiku a začínajícím pilotům, ale i čerstvým držitelům licence k provozování leteckých prací, kteří v problematice mohou tápat.

One of the most quickly developing documentation methods, not only in the 21st century archaeology, became the aerial imaging with the help of unmanned aircraft systems (incorrectly termed drone). However, the possibilities and operational capacity of their use for scientific purposes have been complicated by national and, since recently, also international legislation. Apart from exceptions in licensed pilots, legislation significantly hinders flying in the area of towns and villages or in protective zones of transport infrastructure, water sources and other places, where archaeological rescue excavations and other types of archaeological field research are commonly conducted. The aim of this paper is to introduce the basic legislation and duties of pilots for a successful performance of aerial work in these locations, including practical examples. The text is mainly intended for those interested in the given problem and for trainee pilots, but also for fresh aerial work license holders, who may be confused about the problem.