Paměť staré silnice : putování podunajskou kulturní krajinou mezi Zemunem a Novým Sadem

The article tries to present the old Syrmia road between Zemun and Novi Sad from the point of view of cultural landscape and symbolic geography. The interpretation is conceived as a kind of metaphorical journey, "reflective travelogue", during which emblematic historical events or other socio-cultural phenomena with which this road is directly or indirectly related are presented. This shows the cultural-historical layering of the seemingly peripheral environment, which underwent a specific development especially after the retreat of the Ottoman rule at the end of the 17th and during the first decades of the 18th century. The subsequent reintegration of the Pannonian Plain into the framework of the Habsburg state was accompanied by significant migrations and colonization programs announced by the Habsburg court, within the framework of which the Syrmia area acquired a largely multicultural and ethnically heterogeneous character. The natural axis of these processes was the old Syrmia road, which mainly passes through the territory of the former Military Frontier. Its border regime also largely influenced the urbanism of the settlements there, which were created in a regular layout along the main roads. The study tries to present this road as one of the distinctive elements co-shaping the cultural identity of the region, although many images are forgotten or erased by numerous historical twists. In the form of symbolic stops, the six settlements through which the old Syrmia road number 100 passes are approached: Zemun, Batajnica, Nova and Stara Pazova, Indjija, Banstol and Sremski Karlovci.

Stať se snaží představit starou sremskou silnici mezi Zemunem a Novým Sadem z hlediska úvah o kulturní krajině a symbolické geografii. Výklad je koncipován jako svého druhu metaforické putování, "reflexivní cestopis", během něhož jsou představeny emblematické historické události či jiné sociokulturní reálie, s nimiž tato silnice přímo či nepřímo souvisí. Ukazuje se tak kulturněhistorická vrstevnatost zdánlivě periferního prostředí, jež procházelo specifickým vývojem zejména po ústupu osmanské nadvlády na konci 17. a v průběhu prvních desetiletí 18. století. Následná reintegrace Panonské nížiny do rámce habsburského státu byla doprovázena výraznými migracemi a kolonizačními programy vyhlášenými habsburským dvorem, v jejichž rámci získává oblast Sremu do značné míry multikulturní a etnicky heterogenní charakter. Přirozenou osou těchto procesů byla stará sremská silnice, jež prochází zejména územím někdejší Vojenské krajiny. Její hraničářský režim výrazě ovlivnil také charakter urbanismu tamních sídel, vznikajících v pravidelném půdorysu podél hlavních komunikací. Stať se snaží představit tuto silnici jako jeden z výrazných prvků spoluutvářejících kulturní identitu regionu, třebaže mnohé obrazy jsou pozapomenuty nebo je setřely četné dějinné zvraty. Formou symbolických zastavení je přiblíženo šest sídel, jimiž stará sremská silnice číslo sto prochází: Zemun, Batajnica, Nova a Stara Pazova, Indjija, Banstol a Sremski Karlovci.