Mordýřská katovna, aneb, Peleš lotrovská, czyli, Josef Váchal czyta powieść brukową

Pro situaci populární literatury v meziválečném období byla charakteristická specifická nejednoznačnost. Z jedné strany pokleslá literární tvorba prožívala tehdy období dříve nebývalého rozvoje, z druhé strany se však setkávala s výrazně deklarovaným odsudkem. Jako první (pokud nepočítáme názory zástupců poetistické avantgardy rozptýlené v manifestech a teoretických článcích) se obhajoby populární literatury ujal Josef Váchal, když publikoval Krvavý román, dílo v podtitulu definované jako "kulturní a literárněhistorická rozprava", skládající se z teoretického úvodu a vzorového – definovaného jako "ideální typ" – exemplum dobrodružného brakového románu. Jeho konstrukce koresponduje s ustálenými konvencemi "krváku", jejich realizaci však doprovází tendence k parodickému zveličení a rozšíření žánrového paradigmatu jeho doplněním prvky pocházejícími z oblasti vysoké literatury. Váchal se totiž dívá na tyto konvence způsobem, který umožňuje najít v nich "skryté" smysluplné roviny, generující význam blízký jeho vlastní umělecké koncepci.