J.F. Lyotard a postmoderní univerzita

Vinou ediční politiky minulého režimu letos uplyne teprve osm let od okamžiku, kdy překlad Jiřího Pechara zprostředkoval širší české veřejnosti klasickou Lyotardovu studii "Postmoderní situace", vypracovanou pro univerzitní radu québecké vlády v roce 1979. Ponecháme-li stranou toto zpoždění, je třeba poznamenat, že recepce tohoto díla tehdy silně odrážela euforii ze "sametové revoluce". Obvyklá interpretace Lyotarda proto nabyla podoby oslavy osvobození od tyranie velkých vyprávění (grand récits) a tento aspekt téměř úplně zastínil vše ostatní. Těžiště studie bylo spatřováno spíše v nárysu individuálního postmoderního životního stylu než v prognóze institucionálních změn, které podle autorova přesvědčení očekávají postmoderní vědění. Můj text se zaměřuje právě na tu část Lyotardovy argumentace, která vlivem uvedených okolností ponejvíce zůstávala na okraji pozornosti.