Diluvia diluenda! Potopám zatopit!

The subject of the article, which is introduced by Latin elegiac couplets of Laudation of Doc. Elena Marečková, is the "decline and fall" of mankind since its "golden age" through the Flood as consequence of Jove's anger up to the restoration of human race as put in Ovid's Metamorphoses (1.69–348 passim). The present translation aims to depict the wellknown story in a new garment that takes no notice of the common approach found in the Czech translatology tradition: instead of following the principle of identity of the form and without trying to imitate the classical metrical verse of the original text, i.e. the dactylospondaic hexameter, by means of the Czech syllabotonic verse ("hexameter"), the author decided to concentrate on other qualities of Ovid's text rather than on his – undoubtedly brilliant – verse technique. In order to mediate the unique atmosphere of particular scenes, visual and acoustic stimuli have been emphasised as well as onomatopoeic effects, occasional rhymes in mostly 5- or 6-foot (rarely 4-foot) free verses with dactylotrochaic cadence and enjambement, a key-stone as it were, which altogether should maintain continuous tension within the colourful perpetuum carmen as announced by Ovid in his exposition of Metamorphoses (1.3–4).

Předmětem vlastního příspěvku, který následuje po latinskými elegickými distichy vyjádřené laudatio oslavenkyně doc. PhDr. Eleny Marečkové, je "decline and fall" lidstva od jeho "zlatého věku" přes potopu světa jako důsledek Jupiterova hněvu až po obrození lidského pokolení podle Ovidiova podání v Proměnách (1.69–348 passim). Uvedený překlad má za cíl vylíčit obecně známou látku v novém hávu, rezignujícím na přístup běžný v české translatologické tradici: místo sledování principu "metrem originálu" (v tomto případě český sylabotonický "hexametr" jako pokus o nápodobu latinského časoměrného hexametru) se tento přístup zaměřuje na jiné kvality Ovidiova textu spíše než na jeho – nepochybně bravurní – veršovou techniku. V zájmu přetlumočení jedinečnosti každé scény a její atmosféry se zde pozornost soustřeďuje na vizuální a akustické kvality textu, na onomatopoické efekty a na příležitostný rým na půdorysu většinou 6- nebo 5stopých (zřídka 4stopých) volných veršů s průběžným využitím veršového přesahu v roli jakéhosi svorníku, udržujícího napětí v barvitém perpetuum carmen, jak je anoncuje Ovidius v expozici Proměn (1.3–4).