Heideggerova interpretace Kantovy kritické filosofie v práci Kant a problém metafyziky

Při úvaze o vztahu Heideggera ke Kantovi, jak je znázorněn v textu Kant a problém metafyziky, není ústřední obsahové kritérium, tzn. rozbor toho, co se o Kantovi píše. Důležitější je zjistit, proč mohl Heidegger uplatnit svůj specifický postup a na základě jakých sémantických a pragmatických presupozic tak učinil. Již krátce po vydání této práce se objevila stanoviska, podle kterých jsou Kantovy texty vždy podřízeny zájmům a chodu Heideggerova uvažování o filosofii. Podle nich nakládá Heidegger s Kantem jako s myslitelem, jenž sice připadl na myšlenku původnosti bytí, ale nedotáhl ji do žádoucí podoby. To je úkol, který čeká na samotného Heideggera. Předložená studie rovněž obhajuje hledisko, že v dané knize nevznikl nějaký koncepční obraz Kantovy metody, ale jen kostra Heideggerova výkladu své vlastní filosofie, která postrádá jakékoli ověření vědeckými prostředky. Věnuje se otázce, proč si Heidegger vybral právě Kanta, k němuž měl původně negativní vztah, a zkoumá předpoklady, které si Heidegger vytvářel k tomu, aby mohl pokračovat od nedokončeného Bytí a času k tomu, co bylo jeho prvořadým cílem – k metafyzice lidské existence. Z nich měl zásadní úlohu předpoklad "nedořečeného Kanta"; Heidegger oznámil, že Kant psaných spisů (zejména KČR) není Kantem toho, co mohlo být, ale nebylo vyřčeno, a z toho pro sebe odvodil, že svou intepretací dovede Kanta ke zdárnému konci. Studie ukazuje na rozpory, které vyvstávaly při snaze o vyložení kritické filosofie jejím heideggerovským ohýbáním podle předem přijatých účelů. Významná část studie pojednává o přizpůsobivosti Heideggerova myšlení nacistické ideologii nejen v letech 1933–1945, ale již v době před vydáním Bytí a času, stejně jako v desetiletích po zničení hitlerovského režimu. Končí zjištěním, že po Heideggerovi zbyla jen jeho "metafyzika árijské smrti", pro niž se v dějinách novější filosofie hledá místo velmi nesnadno.

When pondering on Heidegger's attitude to Kant, as it is depicted in the work Kant and the Problem of Metaphysics, the most important aspect is not the content, that is, an analysis of what is being written about Kant, but the question why Heidegger was able to employ his specific method and which semantic and pragmatic assumptions he accepted. Soon after the work was published, opinions emerged according to which Kant's texts were always subordinated to the interests and process of Heidegger's reflections of philosophy. According to these opinions, Heidegger treated Kant as a thinker who discovered the idea of the originality of being, but never formulated it adequately. That was a task awaiting Heidegger himself. This paper also defends the claim that Heidegger's book does not bring a unified picture of Kant's method, but only provides the skeleton of Heidegger's exposition of his own philosophy, which lacks any validation by scientific means. The author attempts to answer the question why Heidegger chose Kant, whom he had rejected, and assesses the assumptions that Heidegger accepted in order to continue from his unfinished Being and Time to his primary goal – the metaphysics of human existence. The most significant of these was the assumption of “insufficiently expressed Kant”; Heidegger announced that the Kant of the written texts (especially the Critique of Pure Reason) was not the Kant that could have been expressed, and inferred that he would bring his interpretation of Kant to a successful conclusion. The paper shows the contradictions that emerged in the effort to expound the critical philosophy by Heideggerian distortion according to antecedently accepted goals. A substantial part of the paper deals with the adaptability of Heidegger’s thought to the Nazi ideology not only in 1933–1945, but even before the publication of Being and Time and in the decades after the destruction of Hitler's regime. The paper concludes that Heidegger's legacy is merely his "metaphysics of Aryan death", which finds its place in modern philosophy with great difficulty.