From testimony to visual objects to fake objects : conceptual art's relationship to the exhibit and its reflection on museum work

This essay explores how individual works of conceptual art relate to certain theoretical positions of museology in the process. If one takes the selected case studies as typical evidence of their respective historical surroundings, a clearly growing sharpness in the museum criticism becomes recognisable. The time series begins with a wilful, even ironic criticism of the selection and presentation of objects as evidence of the past (1979). The second case study offers a constructivist critique of the fixation of the museum exhibitions on exhibits and the museum visitors' belief in museums (1991). The most recent example (2022) is far removed from any museological theory. An elaborate exhibition installation is intended to familiarise museum visitors with a fictitious story that is linked to an object that is not on display. The clear moral appeal in this storytelling aims to persuade museum visitors to buy artistic multiples in order to pay off a historical debt that has been presented. In the three case studies, it is clear to see that originals fade into the background over time, becoming completely dispensable. At the same time, the exhibition texts become more important and more normative. It is logical that the clearer the change in attitude that the artists in question demand of their audience, the weaker the opportunities for participation become.

Tato studie zkoumá, jak se jednotlivá díla konceptuálního umění vztahují k určitým teoretickým východiskům muzeologie v procesu vývoje. Pokud budeme vybrané případové studie považovat za typický doklad dějinných podmínek, za kterých vznikly, můžeme pozorovat, že kritika muzejní výstavní tvorby se postupně zřetelně vyostřuje. Časová řada začíná naléhavou, až ironickou kritikou výběru a prezentace předmětů jako důkazů minulosti (1979). Druhá případová studie nabízí konstruktivistickou kritiku přílišného zaměření muzejních výstav na exponáty a důvěry návštěvníků v muzea (1991). Nejnovější příklad (2022) je na hony vzdálen jakékoli muzeologické teorii. Propracovaná výstavní instalace má za cíl seznámit návštěvníka muzea s fiktivním příběhem spojeným s předmětem, který není vystaven. Jasný morální apel v tomto vyprávění má za cíl přesvědčit návštěvníky muzea, aby si zakoupili umělecké reprodukce a splatili tak prezentovaný historický dluh. Na těchto třech případových studiích je jasně vidět, že originály postupem času ustupují do pozadí a stávají se zcela postradatelnými. Současně s tím se výstavní texty stávají důležitějšími a normativnějšími. Je logické, že čím jasnější je změna v postoji, kterou dotyční umělci vyžadují od svého publika, tím slabší jsou příležitosti k participaci.