Empirický přístup k morálnímu charakteru

V této práci představuji a analyzuji stěžejní část diskuse, která vznikla mezi mysliteli inspirovanými psychologickým situacionismem a obhájci konceptu morálního charakteru, který se objevuje v aristotelské myšlenkové tradici. Jádrem této diskuse je otázka, zda zůstává tento koncept empiricky adekvátním ve světle nedávných poznatků sociální a kognitivní psychologie. Tedy zda představuje dostatečně významný determinant chování navzdory působení situačních faktorů, jakými jsou sociální nátlak, momentální mentální nastavení či pouze špatné počasí. Přičemž musí být natolik významným determinantem, aby bylo smysluplné v praxi věnovat cenné zdroje na jeho kultivaci v rámci výchovy a vzdělání.

In this paper, I present and analyze the key part of the discussion that arose between the authors inspired by psychological situationism and the advocates of the concept of moral character that appears in the Aristotelian thought tradition. At the heart of this discussion is the question of whether this concept remains adequate despite recent findings of social and cognitive psychology. Whether it represents a significant determinant of behavior, withstanding various factors such as social pressure, momentary mental settings or even just something quite simple like bad weather. Its significance then must be high enough for it to be meaningful to devote valuable resources to its cultivation in practice.