Pedagog jako odborník prvního kontaktu v situaci krize žáka

V rámci řešení nejrůznějších psychosociálních problémů, které výrazně zasahují do života dětí a mládeže, se stále více zdůrazňuje nutnost interdisciplinárního přístupu. Krizové situace jako je šikana, rozvod rodičů nebo násilí v rodině vyžadují spolupráci pedagogů se specialisty, nikoli jejich izolovaný, intuitivní přístup. Cílem článku je nastínit smysl krizových situací v životě člověka a nutnost mezioborové spolupráce např. při řešení domácího násilí, respektive syndromu CAN. Aby se dítěti dostalo specializované pomoci např. v dětském krizovém centru, musí se nejprve setkat s tzv. odborníkem prvního kontaktu, v jehož kompetenci není problém zcela vyřešit, ale rozpoznat jej. Tímto odborníkem je většinou pedagog nebo lékař. Následuje komplexní péče odborného týmu, jehož důležitými členy zůstávají oba odborníci prvního kontaktu. Jak ale v praxi tato spolupráce probíhá, jaké překážky a nedostatky zde mohou existovat? Jaké jsou kompetence a povinnosti pedagogů, pokud podobnou situaci řeší? Formou teoreticko-kritické studie se pokusím nastínit možné odpovědi. Lze konstatovat, že řešení psychosociálních problémů dětí a mládeže má svá "bílá místa" a jedním z nich je i nedostatečná sociální komunikace mezi jednotlivými účastníky "léčebného procesu". Do tohoto procesu neodmyslitelně patří právě pedagogičtí pracovníci, neboť vstupují s ohroženými žáky do každodenního kontaktu.

Face to face with the variety of psychosocial problems which impact lives of children and the young, it is the need for interdisciplinary approach which is increasingly emphasized. Crisis situations such as bullying, parental divorce or violence in the family require that teachers cooperate with professionals rather than deal with the situation in isolation and intuitively. It is the aim of the paper to outline the import of situations of crisis in lives of people and the need for interdisciplinary cooperation for instance in cases of home violence or the CAN syndrome. To receive professional help, such as in a crisis centre providing help for children, the student must first get in touch with a so-called first-contact professional, who cannot deal with the problem in its entirety but can identify it. First-contact professionals are mostly teachers or physicians. Comprehensive care of a team of professionals is what the child receives then, the two first-contact professionals being its important members. What does this cooperation look like in practice? Which obstacles and hindrances may occur? Which are the competencies and obligations of teachers dealing with situations of this kind? The theoretical-critical study outlines the possible answers. It may be said that dealing with psychosocial problems of children and the young has its "blind spots", the insufficient social communication between the individual participants of the "therapeutic process" being among them. The process inevitably includes teaching staff, who are in everyday contact with the pupils and students at risk.