Civitas Pragensis a metropolis Pragensis v Kristiánově legendě

Uplynulo již několik desítek let od té doby, co Antonín Friedl podepřel ve svém díle "Iluminace legendy o sv, Václavu ve Wolfenbüttelu" (1926) rehabilitaci Kristiánovy legendy a co byl nejednou citován jeho důmyslný uměnovědný příspěvek k řešení pře o pravost a datování Kristiána. Tehdy se zdálo, že lze diskusi o této sekulární otázce české historiografie a českých literárních a kulturních dějin pokládat za ukončenou. Pokud jde o literární historii, je tomu snad vskutku tak a mezi našimi filology, hlavně slavisty, bychom stěží našli někoho, kdo by se v této věci jasně postavil do řad Kristiánových odpůrců. Podobně přijali nové stanovisko téměř bez výhrady archeologové a dějepisci umění, tak - o Ant. Friedlovi nemluvě - Josef Cibulka, Rudolf Turek, Ivan Borkovský, Václav Richter a jiní, na něž už namnoze zapůsobily překvapující archeologické nálezy na jižní Moravě i v Čechách, které potvrdily Kristiánovu tezi o politické a kulturní souvislosti přemyslovských Cech se Svatoplukovou a Metodějovou Moravou. Jinak je tomu však ve vlastní historiografii. Zde trvá v jistém smyslu spor předznamenaný polemikami Fr. Vacka, Jana Slavíka a hlavně V. Novotného. K obráncům pravosti Kristiánovy legendy se sice přihlásil velkým spisem "Prameny X. století legendy Kristiánovy" (1939) Václav Chaloupecký, i když se ve filiaci legend odchýlil od svého učitele, ale brzy po něm se pokusili o návrat k Dobrovského datování Kristiánovy legendy do počátku 14. století hned dva historikové, Záviš Kalandra (České pohanství, 1946) a Rudolf Urbánek (Legenda tzv. Kristiána ve vývoji předhusitských legend ludmilských a václavských a její autor, I 1947, II 1948). K nim se do jisté míry přiklonili F. M. Bartoš a nedávno i Zdeněk Kalista, jenž překvapil učený svět svým názorem tím víc, že neuvedl žádný důvod pro tuto - nemýlíme-li se - změnu svého dřívějšího smýšlení. Otázka pravosti a datování Kristiána je ovšem záležitostí převážně textově kritickou, vyžadující filologického školení, a právě to, že historikové, kteří byli nuceni užít v tomto případě metody textologické, nebyli vždy filologicky zcela na výši, usnadnilo práci kritikům z řad filologů, kteří datování Kristiána do 14. století a limine odmítli.