Atlasy slovanských jazyků

Jazykovězeměpisná metoda, sledující geografické rozšíření nářečních jevů a zároveň umožňující hledat příčiny a podmínky vývojové dynamiky jazyků, uplatňuje se v dialektologii od konce 19. století. Začala se rozvíjet zásluhou německých a francouzských badatelů (G. Wenkera, F. Wreda, J. Gilliérona), brzy si však získala významné postavení také v slovanském prostředí (k předním propagátorům a organizátorům jazykovězeměpisného zkoumání na slovanské půdě patřil např. polský dialektolog K. Nitsch, ruský dialektolog R. Avanesov ad.; v Čechách a na Slovensku iniciovali užití jazykovězeměpisné metody A. Frinta a V. Vážný). Vyvrcholením jazykovězeměpisného studia jednotlivých jazyků jsou národní (eventuálně i nadnárodní) jazykové atlasy. Následující příspěvek se pokouší podat přehled základních atlasových děl jednotlivých slovanských jazyků. Zaměřuje se především na atlasy západoslovanské, jejichž materiál má z hlediska zkoumání češtiny největší význam pro studia komparační. V závěru jsou zmíněna také některá nadnárodní atlasová díla obsahující slovanský jazykový materiál.