Spinozův monismus

Bylo by naivní předpokládat, že kterýkoli významný filozofický systém (nebo kterýkoli jiný produkt duchovního vývoje) minulosti můžeme uchopit stejně bezprostředně a se stejnou samozřejmostí - opírajíce se jen o holý text - jako je tomu u děl našich současníků. Ke každému filozofickému (a jak už řečeno: nejen filozofickému) jevu minulosti se můžeme přibližovat jen zprostředkovaně. A to nejen v tom smyslu, že se musíme umět vrátit k jeho době, abychom z ní a její atmosféry mohli pochopit jeho jazyk, myšlenku i význam, nýbrž i tak, že se postupně prodíráme skrze interpretace, které leží mezi ním a námi a které uložily na historické jádro mnohovrstevnatou slupku výkladů a tradic. To ovšem platí o významných jevech minulosti, významných ostatně právě tím, že mohly postupně nabývat rozmanité významy u pozdějších, a pro svou mnohonásobnou podnětnost nikdy nezkameněly v jediné a provždy dané historické určení. Zejména to platí o Spinozovi, kolem jehož dědictví nemohla žádná filozofická generace přejít lhostejně prostě proto, že se nikdy nestalo skutečnou minulostí (Schelling).