Český pozitivismus meziválečného období

V údobí mezi dvěma světovými válkami, tj. v údobí první republiky, dospívá vývoj českého pozitivismu do své třetí fáze, která je - odhlédneme-li od jakéhosi jeho epilogu v prvých letech po druhé světové válce - také jeho fází závěrečnou. V tomto údobí se česká pozitivistická tradice dostává do nových podmínek, podstatně jiných než byly ty, za nichž se formovala a rozvíjela v předchozích etapách svého historického pohybu.1 Ocitá se v situaci do značné míry paradoxní, rozporné, ba v podstatě krizové: na jedné straně žije mocně, ba mocněji než dřív, v obecném vědomí, má pevné postavení mezi vědci, "drží pozice" i ve filosofii (či spíše ve filosofických institucích), na druhé straně však se ve všech těchto oblastech stále zřetelněji vyjevuje smrtelná krize dosavadní české varianty pozitivistického myšlení a smýšlení.