Poznámky k vývoji české historické beletrie předobrozenské

Poměrně bohatá předobrozenská literatura s historickou tematikou je sice už více než dvě století předmětem odborného zájmu, avšak nebyla dosud soustavně zkoumána z hlediska literárněvědného. V současném stadiu znalostí může nám zde jít pouze o sondy do rozsáhlé produkce, přičemž těžiště našich výkladů bude v literatuře období renesance a v literatuře pobělohorské. Nejprve je třeba vyjasnit sám pojem historická beletrie předobrozenská. Jasné je vymezení časové: "předobrozenskou" literaturou se míní literatura od jejích počátků po sedmdesátá léta 18. století. Méně jasný je na první pohled termín "historická beletrie". V novočeské literatuře má smysl zcela jednoznačný, neboť sem řadíme spisy s látkami historickými, jež mají estetickou funkci, tedy především historické romány, povídky a novely; tyto spisy se výrazně odlišují od prací historických v úzkém slova smyslu, které patří do historie jako vědního oboru. V období feudalismu taková výrazná dělící čára mezi oběma oblastmi prakticky neexistovala, protože "kronika" (jak nejčastěji byly práce s historickou tematikou nazývány) měla jak funkci uměleckou, tak odbornou, nahrazovala tedy jak historický román v dnešním slova smyslu, tak historický výklad. Už z tohoto důvodu nemůže literární historik měřit díla sem patřící měřítkem vědecké pravdy; ponechávám tedy stranou otázku pravdivosti historických faktů ve starých kronikách, zkoumanou ostatně od Balbína přes Dobnera a Palackého Würdigung der alten böhmischen Geschichtschreiber až po dnešek našimi i cizími historiky. V tomto článku nepůjde o analýzu historických faktů v kronikách, ale o zřetel k vývoji uměleckému a k vývoji směrem k laicizaci, tj. uplatnění aspektů světských - nenáboženských a necírkevních. Takovým přístupem se vyhneme nebezpečí izolace oblasti historické beletrie od ostatních oblastí starší české literatury. Do rámce historické beletrie se totiž v různých dobách začleňovaly žánry různého původu i zaměření, tedy kroniky, paměti, biografie (i autobiografie), patří sem aspoň zčásti také literatura legendární, hagiografická, cestopisná i jiná, která nezřídka obsahovala pasáže rázu historického. Naše historická beletrie je většinou prozaická; její samozřejmou součástí jsou ovšem i práce veršované, vždyť veršem jsou psány skladby tak významné jako kronika tak řeč. Dalimila nebo Nová kronika novoměstského písaře Prokopa. Ba dá se říci, že verš je právě znakem uvědomělé snahy autorovy začlenit dílo do té linie literatury, z níž se pak vyvinula literatura v užším slova smyslu, ačkoliv objektivně dílo nemuselo mít umělecké hodnoty (dokazují to např. některá epigonská historická veršování v duchu Dalimilovy kroniky).