Nezvalův Heine

Zdá se, že po důkladném referátu, který překladům Vítězslava Nezvala z Heinricha Heina věnoval hned po knižním vydání v roce 1950 Dušan Jeřábek, nelze o Nezvalové Heinovi už nic podstatnějšího dodat. Nezvalovy překlady nemívaly příliš štěstí na moudrou kritiku, schopnou vyrovnat se s překladatelskou "volností"; přístup F. X. Šaldy, který v Nezvalové překladu dokázal zároveň uvidět "krásný čin a šťastný objev" i pochopit, proč místy zeslabuje Rimbaudovu "úžasnou výbušnost", nenalézal mnoho následovníků; je vždy jednodušší psát obžalobu nebo chvalozpěv než podrobit dílo rozboru, v němž vyvstanou přednosti i slabiny. Jeřábkova zevrubná kritika z roku 1950 zůstává příkladem rozboru, jehož výsledkem je objektivní kritický soud, na němž ani po desítiletích netřeba nic podstatného měnit, ačkoli čtenářská konkretizace posuzovaných překladů není přirozeně totožná s konkretizací z roku 1950. Přesto snad není zbytečné se k Nezvalovu Heinovi vrátit. Souborné vydání Nezvalova Díla, které se už chýlí ku konci (bylo zahájeno právě v roce vydáni Nezvalových překladů z Heina), a nezvalovská literatura, která se zejména v posledních dvou desítiletích značně rozrostla, umožňují zamyslet se nad Nezvalovým Heinem v souvislostech, které roku 1950 nebyly a většinou ani nemohly být patrné; v souvislostech s Nezvalovým celoživotním básnickým a esejistickým dílem.